První rok na SŠ a psychicky mi to nesedí

Ahoj, chtěl bych se tady svěřit a zároveň se zeptat, jak mám dál pokračovat.

V září jsem nastoupil na střední školu v Brně (učební obor). Když jsem se rozhodoval, kam půjdu, tak jsem jako většina lidí úplně nevěděl. Nakonec jsem se ale nějak dopracoval k volbě školy, kde jsem teď. Jenže si nejsem jistý, jestli jsem spokojený. Ne ani tak s oborem samotným, ale hlavně s kolektivem.

Počítal jsem s tím, že když jdu na učební obor, tak se může stát, že kolektiv nebude ideální. Na druhou stranu na tenhle obor byly přijímací zkoušky. Nebyly sice státní, ale nebylo to ani tak, že by si člověk jednou přečetl přípravu a vzali ho. Já se připravoval zhruba čtyři měsíce není to extrém, ale ani úplně málo.

Původně jsem zvažoval nějaký maturitní obor, třeba kybernetickou bezpečnost nebo něco s počítači. Už od mala se v technice vrtám, opravoval jsem svoje i cizí telefony a počítače, mám vlastní webové stránky a domácí servery. Po přijímačkách „na nečisto“ jsem ale zjistil, že by to nejspíš nešlo kvůli známkám. Nikdy jsem sice nepropadal, ale měl jsem jednu čtyřku z matematiky a jinak spíš dvojky.

Upřímně mě taky dost demotivovalo to, že i když jsem se na písemky (hlavně z matematiky) připravoval klidně tři a víc hodin, stejně jsem většinou dostal maximálně čtyřku, výjimečně trojku. Učení do ostatních předmětů mi moc nešlo a ani mě nebavilo. Proto jsem si na maturitní obor navíc hodně teoretický nakonec netroufl. I kdybych přijímačky zvládl, nemyslím si, že bych se tam dlouhodobě udržel.

Před nástupem jsem doufal, že i když jde o učební obor, tak právě kvůli přijímacím zkouškám bude kolektiv aspoň trochu podobný maturitním oborům. To jsem se ale hodně spletl a teď z toho nejsem úplně v dobrém mentálním stavu.

Nechci ze sebe dělat bůhvíkoho, ale v tom kolektivu se prostě necítím dobře. Všude kolem jsou návykové látky (a nemyslím tím kofein nebo nikotin) a mám pocit, jako bych seděl v šesté třídě mezi jedenáctiletými dětmi, ne skoro s dospělými lidmi. Nechci se nad spolužáky povyšovat, ale přijde mi, že mnohým z nich chybí základní výchova - žádná úcta ke starším (učitelům) ani k ženám. Ve třídě máme jednu slečnu, se kterou se dá normálně lidsky bavit, ale ostatní ji označují za „kurvu“, přestože nic takového nikdy nedělala. Psychicky mi mezi těmito lidmi prostě není dobře.

K tomu všemu ještě každý den dojíždím zhruba 40 km vlakem. Cesta mi zabere přes hodinu, protože mi spoje úplně nevychází. Když máme praxi na nultou hodinu (v 7:00), musím někdy vyjíždět už kolem páté ráno.

O přestupu jsem přemýšlel, ale bojím se, že i kdyby se mi podařil, nemusel bych se tam udržet. Tím bych ztratil celý rok studia a znovu řešil přijímací zkoušky, což by pro mě asi byla konečná.

Doteď jsem se řídil heslem: „Nepřišel jsem si dělat kamarády, přišel jsem si pro výuční list.“ Jenže pro moji mentalitu je to dost náročné a mám za sebou teprve první půlrok ze tří.

Budu rád za jakékoliv rady nebo nápady, co zlepšit, aby se to dalo přežít nebo zvládnout. Díky.