Nesnáším vystupování z komfortní zóny...

... ale to přitom vím, že právě ono vystupování z komfortní zóny mi zajistilo spokojený život, který momentálně mám:

Nechtěl jsem děti, ani trvalý vztah, chtěl jsem si jen místo toho v klidu pařit na PSku, občas něco popít, závodit za atletický klub... no a mám dvě holky, jednu už na hranici puberty... a jsem za ně mega rád, jsou esencí mého života.

Jsem introvert, komunikace s lidma mě brutálně vyčerpává... no a vedu a trénuju atletické žactvo... s nima jsem zažil strašně moc super chvil a úspěchů.

Nesnáším pracovní život a kariérní šplhání... a to přitom jsem dost za poslední dva roky v pracovním životě pokročil a přebral iniciativu... a tak nějak mě to naplňuje.

No a teď mám jet ráno na služebku do Itálie na jednání kvůli obří reklamaci... je to pro mě brutální vystoupení z komfortní zóny, nesnáším přetvařování se, small talk, hezký oblíkání, úsměvy i když si o nich budu myslet svý, držení jazyku za zuby a formálnosti... a přesto cítím, že mě to zase někam posune.

Nejradši bych prostě byl línej a pořád jen zůstal ve svém klidném bytě, pařil hry, popíjel dobré pití, hrál si s holkama a užíval si života... ale přitom ten byt a ty holky mám právě díky tomu, že jsem právě línej nebyl...

Tak či tak, neskutečně mě to sere, nikam jet nechci, chci klid a pohodu a užívat si. Vstávám za 4 h a jak debil sem píšu s takovou hovadinou a to neplánuju jít spát. Fakt to nesnáším. Jak to máte vy?