Maskulinní ženy a feminní muži

Maskulinní ženy a feminní muži jsou úžasní lidé. Mluvím z vlastní zkušenosti. A proč? Protože mají nejblíž k rovnováze mezi polaritami. Nejsou karikaturami. Mají nejlépe nakročeno k tomu, stát se komplexní osobností. Tam, kde něco chybí nebo kde se objevuje nějaký extrém, je potřeba to doplnit nebo vyvážit. A mimochodem, také se k sobě dokonale hodí.

Je to trocha filosofie. Dostaly-li jsme ženské tělo, musíme zapracovat na tom, abychom ovládaly i aspekty, které jsou stereotypně vnímány jako mužské. Abychom je v sobě nepohřbívaly, ale naopak podněcovaly. Velebily a zušlechťovaly. A to samé platí i naopak.

Na druhou stranu, je důležité abychom nezneužívali jako alibi to, co je společností vnímáno jako “normální” součást fungování jednoho z pohlaví.

Například to, že žena není schopná říkat pravdu do očí aniž by ji balila do pozlátek, čímž ji zastírá a podstata se vytrácí. Že není schopna vyjádřit kritiku přímo, a drbe za zády. Nebo muž, kterému bude procházet, že se nechal unést návalem náhlé agrese. Nebo třeba to, že muž přece nebrečí.

To všechno jsou alibi, škatulky, které jsme dobrovolně přijali za své, abychom nemuseli nést odpovědnost za svoje činy. Zároveň tak sami sebe invalidizujeme, poněvadž se tím dobrovolně vzdáváme svobody. (Sartrovská myšlenka). Škatulky neexistují. Vytváří je lidé. Nic není vždy za každé situace stejné a pevně vymezené.